THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ve Velké Británii žijící kameraman iráckého původu Kasim Abid je jedním z těch šťastnějších, kteří byli ušetřeni bezprostředních zážitků spojených s režimem Saddáma Husajna. Až jeho rychlé svržení v roce 2003 mu umožnilo setkat se po letech se svými příbuznými doma v Iráku. V optimistických myšlenkách doprovázejících návrat do rodné země se zrodil i nápad na realizaci dokumentární kroniky života jeho (tradičně arabsky) rozvětvené rodiny. Když si do kufru balil svoji digitální kameru, možná ani sám netušil, co všechno se mu v rozmezí let 2003 až 2007 podaří zachytit na pásek, a jak skrze osudy jeho blízkých dokonale vystihne ducha celého Iráku v několika následujících letech po pádu diktátorského režimu.
Zpočátku a především s ohledem na fakt, že se jedná o snímek dokumentární, hrozivě vyhlížející stopáž v rozsahu 155 minut (existuje i kratší stominutová verze) se však ukázala jako ideální a nikterak přestřelený časový prostor pro přenesení atmosféry poválečného Iráku na nezaujatého a zpočátku možná i odtažitého diváka. Země, o které se už několik let ze sdělovacích prostředků dozvídáme jen samé nepříliš příjemné zprávy plné hrůzných násilností a vraždění, je však z většinové části obývána obyčejnými lidmi, kteří chtějí jen normálně a pokud možno co nejsvobodněji žít. Kasim Abid nechává V různých časových obdobích a na rozličná témata promlouvat své příbuzné, skrze jejichž výpovědi se snaží autenticky zdokumentovat bouřlivé proměny své země. Nebojí se ani tnout do živého a zpovídat jednotlivé aktéry i na citlivá politická a náboženská témata. V zemi, kde po mnoho let nebylo možno své názory vyjadřovat svobodně, to zpočátku jde trošku ztuha, ale obrovský optimismus a veliká očekávání směrem do budoucnosti, která napříč všemi generacemi sdílejí téměř všichni členové rodiny, umožňují zpovídajícím se postupně projevovat čím dál spontánněji. Mladé dívky touží po dokončení kvalitního vzdělání a když je jim poprvé v jejich životě umožněn výlet za hranice Iráku, tak se v jordánském Ammánu nemůžou nabažit nabídky obchodů se značkovou světovou módou. Chtěly by si najít dobrou práci a chtěly by se oblékat a žít svobodně jako ženy na západě. Beze strachu z náboženských fanatiků anebo z okovů despotického politického režimu.
Unikátní záběry, které by jakýkoliv cizinec dokázal v arabské zemi natočit jen stěží, pořídil Abid během prvních iráckých svobodných voleb, které ještě stále provázelo všeobecné nadšení. Volební místnosti doslova okupovány celými rodinami, které čekaly i několikahodinovou frontu jen proto, aby její jednotliví členové mohli hodit do urny svůj hlas, dávaly i pro rodinu tvůrce snímku pořád dobrou naději na důstojný život v ze dna se zvedající zemi. Největší síla tohoto vynikajícího snímku se pak zřetelně projevuje v zobrazení postupně sílící kocoviny z chaosu a spirály násilí, která se v Iráku naplno roztočila v roce 2005. Zmar a nejistota sebraly Abidovým příbuzným veškerý optimismus a ačkoliv mnozí stále neztrácejí humor a úsměv, očekávání vkládané do pádu Husajnova režimu jsou definitivně pryč. V těchto chvílích vystupuje do popředí bezprostřednost a syrovost obrazu digitální kamery, aniž by to však snímek jakkoli vychylovalo z jeho civilního pojetí, ve kterém není prostor pro řešení neustále propíraných témat, jako jsou americká přítomnost v Iráku, přestože o ní z úst zpovídaných občas padne zmínka, či politický vývoj země a příčiny sektářského násilí, které Irák zcela paralyzovalo. Navzdory tomu, že posledně zmiňované události dost brutálním způsobem zasáhly i do života Abidovy rodiny, není prvním plánem jeho snímku probírat politická témata.
V případě „Života po pádu“ je zcela nepatřičné hovořit o jakémkoliv prvním plánu. Svým provedením poměrně nenápadný dokument pořízený v dnešní době populární takzvanou časosběrnou metodou si postupně a nenásilně uzurpuje veškerou divákovu pozornost. Bez zbytečně vypjatých scén, přičemž i záběry rodinných tragédií jsou zredukovány na nejnutnější minimum, podává Kasim Abid strhující a naprosto unikátní svědectví o životě v rozvrácené zemi, které by stačilo jen relativně málo k tomu, aby se pro své obyvatele stala šťastným rájem na zemi. Ovšem tím stále není. Proč tomu tak je a proč je většina toho, co se v ní děje pro nás tak nepochopitelná, dokáže odpovědět i tento syrově krásný film.
Unikátní a strhující dokumentární pohled na život jedné typické rodiny v zemi po pádu diktátorského režimu. Naděje a optimismus střídají nejistota, zmar a strach z narůstajícího všudypřítomného násilí.
9 / 10
Vydáno: 2008
Vydavatel: The Channel 4 British Documentary Film Foundation
Stopáž: 155 min.
LIFE AFTER THE FALL
[Velká Británie / Irák 2008]
Režie: Kasim Abid
Zvuk: Peter Hodges
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.